Družstevní bydlení bylo v té době vlastně něčím podobným chytré horákyni. Socialistický režim nezvládal stavět a udržovat v provozuschopném stavu tolik bytů, aby byli lidé uspokojeni, soukromé vlastnictví bylo logicky tabu a soukromé byty tak nepřipadaly v úvahu, snad jen s výjimkou nějakých těch vlastních rodinných domků.
A tak vznikl kočkopes jménem družstevní bydlení. Možnost, díky níž se mohly dohodnout skupiny dostatečně zajištěných spoluobčanů na tom, že společnými silami postaví budovu s byty pro sebe samotné. Ovšem ač to byla dost soukromá záležitost, vlastně to soukromé vlastnictví nebylo. Protože tu nikdo nevlastnil ten byt, který obýval, ač si ho vlastně za svoje peníze postavil. Vlastnil jen určitý podíl na celé nemovitosti. Čili řekněme pár procent svého bytu, kousíček z každého bytu obývaného sousedy, kousek chodby a ždibíček sklepa, případně půdy.
Byl to soukromý objekt, v němž však podobně jako v bytech státních „patřilo všechno všem“. Všichni drželi všechny v šachu, nikdo nemohl volně nakládat se svým bytem, protože tento patřil i všem ostatním spoluobyvatelům domu.
Což bylo za komunistů vcelku jedno. Bydlet ve státním nebo v nájmu v tomhle zase nebyl až takový rozdíl. Jenže režim se změnil a už to problém může být. A ten, kdo by se chtěl dnes usídlit právě v družstevním, by měl předem vědět, .
S družstevním bytem sice problémy být nemusí, ale mohou. A to především nesplacená anuita. Zde jde o to, že předchozí obyvatel takového bytu neplatil družstvu své závazky a s převodem takového bytu se na nového družstevníka převádí i tento dluh. Takže je záhodno si nechat předem od družstva vystavit potvrzení o tom, co vše je v takovém případě nutno ještě doplatit za onoho předchůdce, který se opuštěním bytu z této povinnosti vyvlékl.
A nový majitel, totiž „majitel“ takového bytu – jak zaznělo – není jeho vlastníkem, pokud anuitu případně nesplatí a nepřevede si takový byt do osobního vlastnictví. A dokud není jeho vlastníkem, nýbrž pouhým nájemníkem-družstevníkem, vesměs nemůže doufat ani v to, že by mu na něj nějaká banka dala třeba hypotéku.
Takže chce-li někdo bydlet v družstevním, nemusí to vůbec být špatná volba. Ale vlastní je přece jenom vlastní. Je lepší mít jeden byt než třeba dvacet kousků podlahy v dvaceti různých bytech a pár dlaždic na chodbě, u nichž ani nevíte, které přesně že to jsou.
Družstevní byt ano či ne?
