Není člověka, kterého by někdy v životě netrápilo, že je jeho snaha marná a k ničemu. Můžeme stavět domy, které se stejně jednou rozpadnou. Můžeme psát text, který bude stejně jednou zapomenut. Zkrátka ať děláme, co děláme, jednou se to v prach obrátí. Vypořádání se s touto vlastností světa je znakem duševní vyspělosti jedince i jeho duševního zdraví.
Různá náboženství řeší tuto otázku různě. Například křesťanství hovoří o pokladech, které bychom si měli hromadit v nebi, kde je neničí mol a rez. Ale i přes to, že s tímto souhlasíme, může se nám stát, že nemáme dostatečnou motivaci k tomu, abychom vytvořili něco „pozemského“, co nám je prospěšné již nyní.
Ve svých úvahách o marnosti, vycházím z pohledu na západ slunce. Kdyby byl jeden jediný západ věčný, pořád by se opakoval a pořád by byl stejný. Byla by to hrozná nuda. Nakonec by nám zevšedněl a my bychom už neobdivovali jeho půvab. Mohl by být přenáramně nádherný, ale nakonec bychom si ho ani nevšímali.
Dalším východiskem je třeba psaní takovýchto textů, které zveřejňuji přes internet. Mnoho z toho, co jsem napsal již bylo napsáno. Já to jenom píšu jinou formou. Mnoho z toho, co píšu nemusí být skutečnost, nebo pravda; to zanikne velice brzy. Jsou však i některé články, které mohou na čtenáře zapůsobit pěkně. A až ty jednou zaniknou, bude je mít možnost sepsat někdo jiný.
Marnost naší snahy, která se zde na zemi stejně jednou obrátí vniveč, nás totiž učí, bavit se její rozmanitostí. Opakováním starého novým způsobem. Vymýšlení nového, které zaniká a dává nám tak možnost vymýšlet nové věci znovu.
Věčné poklady jsou jistě základem pro naši existenci, ale naše marná snaha a honba za větrem je náš úděl, který když správně pochopíme, zjistíme, že na světě je mnoho překrásných věcí, které můžeme činit. To, že jednoho dne již nebudou, znamená, že je může činit i někdo jiný. Že je někdo může dělat jinak. Že je totiž marnost sama o sobě tou nejsmysluplnější skutečností našeho života.
